Na tenhle seriál z produkce HBO jsem narazila náhodou na základě jednoho interview Amy Adams s Richardem Maddenem na youtube. A i když to nebyla zrovna veselá podívaná, vlastně se mi ten seriál líbil, protože konec byl opravdu šokující a vážně mě dostal (dokonce až tak, že jsem se rozhodla přečíst si i knižní předlohu od Gillian Flynnové).
Náladou mi to trochu připomínalo Dívku ve vlaku, protože minimálně první polovina seriálu je taková rozvleklejší, seznamujete se s prostředím amerického jižanského maloměsta Wind Gap, kde všichni předstírají dokonalost (jakože jaká jsou skvělá komunita a všichni se mají rádi), ale pod povrchem bublá zkaženost větší než kdekoli jinde (myslím, že my v Evropě k tomu naštěstí až takové sklony nemíváme), a s hlavní hrdinkou Camille, novinářkou z Chicaga, která přijela do svého rodného maloměsta napsat článek o vraždách mladých dívek, je věčně v lihu a evidentně se stále nevyrovnala s traumaty z dětství (mimo jiné jí zemřela mladší sestra). Jako pravdou je, že zezačátku jsem byla z Ostrých předmětů taková rozpačitá a říkala jsem si, co z toho asi vyleze, ale navzdory vysoké míře depresivity a ponurosti, kterou do něj tvůrci dokázali
Ano, ve výsledku zjistíte, že Camille, která se vám v prvních dílech zdála na odpis, má z celé rodiny vlastně nejblíž k normálu (a asi i proto tolik chlastá :o) a de facto to zvládá ze všech z rodiny nejlíp. Dost mě taky drásal ten jejich jižanský důraz na koketování i hodně mladých holek, jakože ženskost a dobře vychované mladé dámy a bla bla bla (ve výsledku jsem si říkala, že to musí být ráj pro pedofily :o(. Oproti tomu byla Camille v těch svých džínách a vytahaném svetru, celá v černém a vždycky lehce uválená, v hezkém protikladu :o). A čím víc dílů zkouknete, tím víc vám navzdory všem svým chybám a slabostem začne být Camille sympatická. Poslední dvě epizody pak příběh graduje a zápletka opravdu hodně zhoustne, až jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to naše hrdinka celé přežije. Úplný konec mě pak jednoduše dostal (tvůrci ho nechali jako takovou poslední tečku před závěrečnými titulky) a několik dní to ve mně rezonovalo a snažila jsem si zpětně vzpomenout, kdo všechno mohl být v těch vraždách vlastně zapojený. Bylo to dokonce až tak silné, že jsem se rozhodla přečíst knižní předlohu, jestli mi na některé moje otázky a domněnky odpoví.
"Jako dítě jsem pořád na sobě hledala jasnou podobu s matkou, nějaký rys, který by potvrdil, že mě porodila. Studovala jsem ji, když se nedívala, kradla zarámované portréty z jejího pokoje a přesvědčovala sama sebe, že mám po ní oči. Nebo to nemusí být přímo v obličeji. Třeba tvar lýtkové kosti nebo prohlubenina hrdla.
Nikdy mi neprozradila, jak se seznámila s Alanem. Co já o tom vím, vše jsem se dozvěděla od jiných. Otázky nejsou vítány, jsou považovány za vyzvídání. Pamatuju si ten šok, když jsem slyšela svou spolubydlící na koleji, jak telefonuje se svou matkou. Ty popisované podrobnosti, bez jakékoli cenzury, to mi připadalo dekadentní. Vykládala hlouposti, třeba jak zapomněla, že si zapsala přednášky – úplně jí vypadlo z hlavy, že má být třikrát týdně v zeměpisné posluchárně č. 101 – a vyprávěla to stejným tónem, jako když se dítě ve školce chlubí vystaveným výkresem.
Pamatuju si, jak jsem se později s její mámou seznámila; brousila po našem bytě a ptala se na kdeco, hodně toho o mně věděla. Dala Alison plastový pytlík se zavíracími špendlíky, že se nám třeba budou hodit, a když odešly na oběd, rozbrečela jsem se. To gesto – tak vzácné a laskavé – mě zaskočilo. Tohle matky dělají, uvažují, že možná budete potřebovat zavírací špendlíky? Ta má volala jednou měsíčně a vždy se zajímala jen o praktické záležitosti (známky, přednášky, budoucí výdaje).
Nevzpomínám si, že bych jako malá někdy Adoře vykládala, jaká je má oblíbená barva nebo jak se bude jmenovat má dcera, až vyrostu. Myslím, že vůbec nevěděla, jaké jídlo mám nejraději, a já za ní rozhodně v noci nikdy neběhala, když jsem měla zlý sen. Vždy mi přijde líto té malé holky, kterou jsem byla, protože mě nikdy ani nenapadlo, že by mě matka mohla utěšovat. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda, a já to nikdy nepředpokládala. Starala se o mě. To ano, a jednou mi koupila tělové mléko s vitaminem E.
Nějaký čas jsem si říkala, že Adořin odstup je obranou vzniklou po Marianině smrti. Ale myslím, že ve skutečnosti měla vždy s dětmi problém, který by nikdy nepřiznala. Vlastně bych řekla, že je nenávidí. Co si vzpomínám, jde o žárlivost a zášť, kterou vnímám doteď. Jednu chvíli se jí nejspíš zalíbila představa, že bude mít dceru. Jako malá určitě snila, že se stane matkou, bude se mazlit a olizovat své dítě jako kočičí máma. Pokud jde o děti, je nenasytná. Přímo se po nich vrhá. I já byla podle lidí milovaným dítětem. Jen co skončilo její truchlení kvůli Marian, vodila mě do města, smála se a dobírala si mě, šimrala mě, zatímco se zastavovala a bavila s lidmi. Po návratu domů se beze slova vytratila do svého pokoje a já tam zůstala, tvář přitisknutou ke dveřím, a v duchu si přehrávala celý den, hledala, čím jsem ji pohněvala." (str. 85-86)
V knize jsou oběti vražd ještě mladší než v seriálu (osm, devět let), což je tím pádem o to hrůznější a zvrhlejší, a Camillina nevlastní sestra Amma je teprve třináctiletá (v seriálu vypadá rozhodně starší, tipovala jsem ji tak na patnáct, šestnáct let). V knize se pak mimo jiné potvrdila moje domněnka, že je Camille Adořina nemanželská dcera (tipovala jsem to podle jejího příjmení, které zmiňovala v první epizodě) – měla ji v sedmnácti, a proto si myslím, že měla takový problém ji milovat, protože to byla "skvrna" na jejím jinak dokonalém životě. Ze seriálu jsem si nebyla jistá i spoustou dalších věcí, které se tam mihly třeba jen v náznacích, a vlastně jsem ani stoprocentně nevěděla, kdo ve skutečnosti byl tím vrahem (protože vysvětlení mohla být minimálně dvě) a taky kdo všechno byl do vražd ať už přímo či nepřímo zapletený (v seriálu to totiž např. vypadalo, že má Adora románek se šerifem, nebo v minulosti měla, a proto jí doslova zobe z ruky, a deptal mě i její manžel, který zůstal u rodinné odbočky de facto nepotrestaný, přestože podle mě musel o všem vědět a Adoru v tom jistým pasivním způsobem dokonce podporoval, což seriáloví tvůrci docela hezky ukázali), takže čtení knížky bylo pořád napínavé, i když už jsem kostru příběhu de facto znala. Navzdory tomu, že to nebylo zrovna příjemné a veselé čtení (přeci jen většina postav je nějakým způsobem psychicky narušená), jsem se nemohla od stránek odtrhnout a konec knihy mi připadal stejně šokující jako ten seriálový, možná dokonce ještě o kousek víc, protože v knize je prozrazeno víc detailů, a o to hrůzněji to celé působilo.
Takže pokud se nebojíte trochu temnějších příběhů a Ostré předměty ještě neznáte, doporučuju jak knihu, tak seriál :o)
"Tentokrát na mě doma čekal Alan. Seděl na brokátem potažené viktoriánské pohovce z černého ořechu, oblečený do bílých plátěných kalhot a hedvábné košile, na nohou bílé hedvábné trepky. Být na fotografii, ný let? Manžel v domácnosti z jednadvacátého století, který nikdy nepracoval, rád se napil a občas se pomiloval s mou matkou.
V nepřítomnosti matky jsme s Alanem spolu mluvili jen velmi vzácně. Jako malá jsem do něj jednou narazila v chodbě a on se prkenně sehnul až na úroveň mých očí a řekl: "Nazdar, doufám, že se máš dobře." Bydleli jsme v stejném domě víc jak pět let a tohle bylo jediné, co ho napadlo. "Ano, dík," bylo jediné, na co jsem se zmohla já.
Teď to však vypadalo, že je Alan připravený si se mnou promluvit. Neoslovil mě jménem,
"Camille," řekl a malou stříbrnou vidličku zapíchl do ocásku, "matka je z tebe celá nemocná. Budu tě nucen požádat, abys odjela, pokud se okolnosti nezlepší."
"Čím jako způsobuju, že je nemocná?"
"Protože ji mučíš. Neustále vzpomínáš na Marian. Nemůžeš přece spekulovat před matkou zemřelého dítěte, jak asi teď pod zemí vypadá jeho tělo. Nevím, jestli to bereš zcela odtažitě, ale Adora to nedokáže." Kus ryby mu sklouzl po košili dolů a zanechal řádku mastných skvrn velikosti knoflíků.
"Nemůžeš s ní mluvit o mrtvolách těch dvou dívek ani o tom, kolik krve jim vyteklo z pusy kvůli vytrhaným zubům. A ani o tom, jak dlouho asi někomu trvalo je uškrtit."
"Alane, nic z toho jsem matce neříkala. Opravdu netuším, o čem to mluví." Ani jsem nebyla uražená, jen unavená.
"Prosím tě, Camille, já vím, jak komplikovaný vztah s matkou máte. A vím, jak jsi vždy žárlila na pohodu jiných. Jestli chceš něco vědět, jsi jako Adořina matka. Ta dohlížela na tento dům jako... čarodějnice, stará a popudlivá. Smích ji urážel. Zasmála se jen jedinkrát, a to když jsi odmítla Adořin prs. Odmítla jsi její bradavku..."
"A tohle víš od Adory," odsekla jsem.
Přikývl a blaženě stiskl rty.
"Stejně jako víš od Adory ty hrozné věci, co jsem měla říct o Marian a těch mrtvých dívkách."
"Přesně tak," pravil přehnaně zřetelně.
"Adora je lhářka. A jestli to nevíš, pak jsi idiot."
"Adora neměla lehký život."
Musela jsem se zasmát, to však Alana neodradilo. "Když byla ještě dítě, její matka chodila uprostřed noci do jejího pokoje a štípala ji," vykládal a smutně se díval na poslední sardinku. "Tvrdila, že má strach, jestli Adora ve spánku neumřela. Já si myslím, že jí jen ráda ubližovala."
Nával vzpomínek: Marian na konci chodby ve svém tikajícím, přístroji zaplněným invalidním pokoji. Pronikavá bolest v paži. Nade mnou stojí matka v šedavé noční košili a ptá se, jestli mi nic není. Políbí červený flek a říká mi, abych spala dál.
"Myslím, že tohle bys měla vědět," praví Alan. "Možná pak budeš na matku vlídnější."
Neměla jsem vůbec v plánu být na matku vlídnější. Toužila jsem jen ukončit tento rozhovor. "Pokusím se odjet, co nejdřív to půjde."
"To není špatný nápad, pokud se nehodláš polepšit," řekl Alan. "Třeba by ses cítila líp, kdybys to aspoň zkusila. Mohlo by to přispět k uzdravení. Aspoň tvé mysli." (str. 142-144)